neděle 12. března 2017

Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou IV

Držte si klobouky, dámy a pánové, tentokrát jsme se totiž s Ely vrhli na opravdový masakr.

Japonsko, má láska

Tento silně subjektivní snímek kvality home videa z 90. let i s autentickým vlněním obrazu je pro dnešního diváka jako okénko do minulosti. Člověk si tuto historickou sondu prostě musí prohlédnout, už jen kvůli projevu pana Vačkáře a jeho dialektem nevybíravě zabarvené řeči. S dokumentem nicméně snímek moc co do činění nemá. Autor nám například hned ze začátku servíruje spíše povídání o tom, jak to chodí v televizi, opravdu hojně se můžeme pokochat také školními sbory a záběry z nejrůznějších základoškolských hodin. V podstatě se jedná o bez ladu a skladu poslepované, často překladem neopatřené osobní zážitky, v rámci nichž se čas od času vyskytne nějaká (minimálně pro dobu před takřka třiceti lety) relevantní informace. Snímek má bohužel ale také mnoho nicneříkajících záběru a hluchých míst.
Divácký zážitek není z nejkvalitnějších. Pan Vačkář diváku (či snad kameramanovi?) střídavě vyká a žoviálně tyká. Velmi často se přitom zadrhává, zakoktává nebo se zkrátka a dobře nemůže srozumitelně vymáčknout. I přes to ale nikdo z tvůrců neuznal za vhodné nechat ho dané části přemluvit. Snad na tyto kosmetické vady uznávaný pan dokumentarista Špáta nahlížel jako na jistou formu „umění“, jinak si to vysvětlit nedokážeme.

Amatérské záběry s mantákem v hlavní roli

Snímek diváka, v podstatě v duchu celého následujícího obsahu, uvítá slovy:
„Vona do mě strhá, au, dívej se, ona mě kouše. Ty blboune, nech toho.“

Skutečné úvodní slovo je však již osobněji laděno a svou poslední větou jemně předznamenává, proč jsme snímek překřtili na „Osobní zpověď japanofilního voyera“. Také bychom, jen tak mimochodem, rádi zmínili, že Asiaté mají průměrně ze všech ras nejmenší hustotu vlasů a samotných vlasových folikul mohou mít oproti blondýnám klidně jen polovinu. Ale tak když pan Vačkář myslí…

„(…) Davy lidí ve stanicích metra, úředníci jeden jako druhej nebo studenti v černých uniformách, starý lidi v kimonech. Mezi mrakodrapy byly parčíky a v nich svatyně a chrámy a úplně jiný chutě jídla a pak taky Japonky a jejich krásný, hustý vlasy.“

Díky spolupráci s japanologem se snímek stal jedním z mála, který dokázal správně rozlišit mezi svatyněmi a chrámy, za to mu náleží pochvala. Na druhou stranu ale ze stejného důvodu, tedy že pan Vačkář japonsky dobře umí, docházelo ke kontaminaci českého překladu tímto jazykem, neboť naši mateřštinu už bohužel tak dobře neovládá.

„Tady se prodává ta… ta síra z té vody. Paní říká, že když se to dá do vany, že to dobře na tělo, že to dělá.“

Zde máme doslova přeložené spojení „karada ni ii“, tedy „dobrý pro / na tělo“.

„Abych měl dobrou hlavu.“

A zde už máme chybu studenta prvního semestru prvního ročníku japonštiny. „Atama ga ii“, v přímém překladu „mít dobrou hlavu“, totiž znamená „být chytrý“, nikoliv ten první zmíněný doslovný překlad, který pan Vačkář několikrát zopakuje.

Dočkali jsme se také vytváření neobvyklých zdrobnělin typu osoudeček, což není malý sud s japonským zdvořilostním prefixem „o“, nýbrž zpotvořenina správného zdrobnělého tvaru „osůdek“. Nebo jsme se třeba dozvěděli, že se Japonci „strašně rádi jezdí láznit“. Užití běžných kolokací a frází panu Vačkáři také dělalo problémy, stejně jako držení se tématu. Občas tedy bylo vážně trochu těžší sledovat takto přerušovaný proud informací, protože v „dokumentu“ jsou divákům předkládány i takto poskládané informace:

„Tohle je… vedoucí ateliéru designu interiéru. (…) A tohle je zas americký šéf… designu… karoserie.“

Všeobecně je pro nás absolutně nepochopitelné, proč k těmto jazykovým faux pas vůbec došlo, když drtivá většina replik byla očividně přidána až v postprodukci. Hovorový jazyk lze ještě pochopit jako snahu o jakousi „autentičnost“ projevu, ovšem vyloženě chybné překlady, přeříkávání a zasekávání nevykreslují pana Vačkáře ve zrovna nejlepším světle.

Japonsko, země superlativů

Objektivních informací se v tomto snímku člověk příliš nedočká. Pan Vačkář se totiž jeví, jak bychom v dnešní době natvrdo řekli, jako totální weeb a všechno japonské staví bez zaváhání na piedestal. Ať už se jedná o jídlo, pití, architekturu, televizní zábavu (či ženy), všecičko  je podle něj úžasné, skvělé, prostě bezchybné a superlativy překypující. Nějaké to pochvalné adjektivum pan Vačkář zamíchá takřka do každé věty, až má skoro člověk chuť sbalit si svých pět švestek, naskočit do stroje času a odstěhovat se na Dálný východ.

„No japonské jídlo, to je… to je kapitola sama pro sebe, to je… estetický, barevný a chuťový koncert. To jsou… to jsou velká díla. To je… souhra barev. To je souhra barev, chutí, jednoduchosti, harmonie, účelnosti. Když se člověk zadívá na ten… na tác s jídlem, ať už je to v továrně nebo v nějaké lepší restauraci, tak vlastně já při tom cítím stejný estetický zážitek krásna, jako když se podívám na japonskou zahradu nebo když se podívám na kimono, které nosí Japonky na Nový rok.“ 
„Se podívejte, podlaha z cukru a lidi ustrojený jak na svatbu.“

Jedná se, prosím pěkně, o záběry z obyčejného metra.

„Japonci v metru hodně spěj, což není divu při těch vzdálenostech. Ale vždycky vypadají při tom pěkně.“

O běhání v centru Tokia:
„(…) V Praze by to byla sebevražda, ale tady už je vzduch jak v Tatrách.“
„Teď si všimni, jak je to nádherně upravený. Je to obyčejná taková svačina a ta úprava estetická barevná, to je prostě něco úžasnýho. To takhle si to koupí na nádraží. Představ si, že by u nás na nádraží prodávali takovouhle sváču.“

Ano, pravděpodobně jste uhádli, že řeč je o obyčejném bentó.

„Tohle je tuňák včera ulovenej v Japonském moři. Čerstvé maso, připadám si jak Eskymák. A je to úžasný, je to jako dort.“

Naše pražská polovička sice chápe, že příměr k dortu zdůrazňuje měkkost, ovšem i tak to ve spojitosti se syrovým masem vyznívá poněkud divně.

„Dechovka jim jde, stejně jako všechno ostatní.“

Nutno podotknout, že se nejednalo o dechovku, ale orchestr, který samozřejmě mimo jiné obsahoval i dechové nástroje.

„Čistota a dokonalost provedení, to jsou dvě základní kréda. Jo, a ještě krása. Za tím jsou staletí tradice, udělat dokonalej meč nebo měchačku na rejži přineslo užitek a dávalo to životu smysl. A hezká barva obojí zkrášlovala. Tak jako uměly gejši, a ještě umí, dokonale potěšit muže, nebo v negativnim smyslu jak válčili kamikaze, to je prostě postoj. To že postavěj na pětniku mrakodrap a vůbec při tom nenasviněj, to není zázrak, to je krédo. Inteligence.“

Krom toho, že pan Vačkář znova hrdinně dokazuje, že neumí česky, je tohle celkem ostuda i po japanologické stránce. Nejenom, že má dost možná trošku zkreslený názor na gejši, ale především užití chybného termínu „kamikaze“ není úplně košér. Na jednu stranu to lze chápat jako snahu o přiblížení neznalému divákovi, protože na Západě se bohužel tenhle špatný výraz uchytil podobně jako „harakiri“. Na tu druhou si uvědomíte, že právě použil sebevražedné jednotky jako analogii pro japonský smysl pro čistotu. Pak si to celé přečtete ještě jednou a najednou si říkáte, že celý ten monolog nedává absolutně žádný smysl ani po logické, ani obsahové stránce.

„Sám jsi poznal, jak jsou citový fajn lidi. Lidičky. Když znáš jejich jazyk, bohatej a poetickej, tak tu zem nemůžeš nemilovat… A ty krásný dívčí vlasy.“

Ano ano, ty krásný dívčí vlasy. Pojďme si o nich povědět víc.

Úchyl za kamerou

Přiznáváme, že jsme se původně na snímek dívali s tím, jak je kouzelně zastaralý a rozkošně amatérský s tím, že mu leccos odpustíme. Brzy jsme ovšem tento postoj přehodnotili. Jako by nestačilo, že kamera každou chvíli zabírá ženy a dívky (kterým se to kolikrát nelíbí), až by z toho snad jeden získal dojem, že 90 % obyvatel Japonska tvoří toto pohlaví. Jsou nám také předvedeny záběry umývajícího se kloučka. Pěkně několik celých minut, abychom si ho prohlédli. Dobře. Jenom proto, že panu Vačkáři Japonci neřeknou, že to není normální, neznamená to, že to normální je.
Ovšem potají natáčet postarší nahé ženy v onsenu, jako by pánům Vačkářovi a Špátovi nepřišlo hloupé je takto byť jen pozorovat, a zařadit tyto záběry do dokumentu vysílaném v České televizi, to je absolutní vrchol.
My měli alespoň tolik té slušnosti, abychom na screen plácli cenzuru.
A ještě nám ta nahá ženská těla pan (hovado) Vačkář komentuje:
„Jak se dívám na ty Japonečky, tak vlastně si uvědomuju… ony mají úplně jinou… jinou… kvalitu… kvalitu… křivek ženskýho těla. Oproti Evropankám. Evropanky mají takový jako… mají vostřejší… záseky tomu říkám, jo. Záhyby, kde se jakoby ta energie tvarová… se kumuluje, ona… jede, žejo, a najednou se někde zasekne a tam to dostane dynamiku… tvarovou, jo. Kdežto ty Japonky mají takový táhlý trošku by rozmlžený tvary… dívčí a ta jejich kvalita… ta ženská, je spíš jaksi v tom vnitřku, v tom chování, v tom přístupu.“

Ale tak hlavně že on je potom na záběru ve vodě zakrytý, že ano. Upřímně přiznáváme, že po této lázeňské části „dokumentu“ jsme měli brady hodně nízko. Takže, dámy a pánové, vězte: takhle se dělá dokument. Zajedete za hranice, zajdete na koupaliště do sprchy, tam natočíte pár penisů a vagín a bum, je to tady, profit!

Japonky nám mimochodem pan Vačkář jako „Japonečky“ nazývá fixně:
„Nám Japonečka čistí boty odvážnému dokumentaristovi, který se nebál do toho šlápnout.“
„Japonečky po cizích moc nejdou.“
 „Krásný. Ty holky jsou báječný, no. Je to hrozně příjemnej, krásnej národ.“

Japonsko, v říší kontrastů (Cestománie)

Když už jsme u těch exkurzí do minulosti, pojďme se podívat na další dokument z 90. let (přestože měl premiéru u nás až v roce 2001) ovšem pozor, tentokrát pro změnu kvalitní. V podstatě mu není moc co vytknout, protože je Japonsko, v říši kontrastů nejspíš nejkvalitnější dokumentární snímek, na který jsme doposud narazili. A to je, prosím, český! Společně s dalším snímkem, který si níže představíme (abychom si ukázali, že nic není černobílé, my nejsme pouze kritické bestie a že to jde udělat i dobře), stojí hodně na rozhovorech, a možná právě i to přispívá k jeho kvalitě. Dočkali jsme se v něm jen jediné chyby:

„Je to i tím, že snad jako v jediném státě světa tu existuje vyspělá společnost nepřetržitě, od starověku do současnosti.“

Tohle je poněkud nadsazené. Jelikož se starověk datuje okolo 4000 př. n. l. – 6 / 7 stol. n. l. a první zmínky o jakéms takéms Japonsku pocházejí z prvního století, může být toto tvrzení trochu matoucí, představíme-li si na japonských ostrovech vyspělý stát někdy těsně po konci pravěku, kdy tam ještě vůbec žádní Japonci nebyli. Zároveň je to samozřejmě blbost z toho hlediska, že se vyspělé státy nacházely i na jiných místech. Co třeba Řecko či Egypt?

To je ale v podstatě jediná pochybná informace, kterou divákům dokument přináší. Potom se už dočkáme pouze zajímavých a občas i poměrně vtipných poznatků bez jediného výslovnostního prohřešku! Snímek se zaměřil dokonce i na mnoho věcí, o kterých se ostatní dokumenty zapomněly zmínit, například na problém bezdomovectví. Mnoho zajímavého přineslo také prostředí buddhistických chrámů.

Vypráví mnich z Ruska:
-Hlavně mi byla zima. Já pocházím ze Sibiře, ale nikdy jsem tak nemrzl jako tady. Chodíme tu bosí a v klášteře není vůbec žádné topení.
-Nutno dodat, že v některých klášterech má mnich po 12 letech asketické praxe nárok na ponožky.
Dokument je tak starý, že tehdy bylo ještě relevantní cosplayovat Malice Mizer.
Čest a díky tvůrcům, že poznali, že se jedná o kostým „rockové kapely“
Na tvorbu dokumentu dohlížel japanolog a buddhistický mnich Robin Heřman a spolupracovali na něm také Japonci, snad i proto se tento snímek skutečně povedl. Sledování bylo jako den a noc oproti výše kritizovanému „dokumentu“, na nějž dohlížel „japanolog“ Martin Vačkář.

„Když se panu Ikedovi narodil současný pes, dal mu jméno Pes (…) .“

Japonsko, jak ho neznáme

A abychom vyvážili škody napáchané na naší a potenciálně i vaší psychice snímkem Japonsko, má láska, podíváme se ještě na jeden skutečně dobrý snímek. Stejně jako tvůrci Japonska, v říši kontrastů se i autoři tohoto dokumentu rozhodli vycházet nikoliv snad z nějakých na internetu náhodně nalezených informací (jinak si snímky z prvních tří částí našeho seriálu dodnes nedokážeme dost dobře vysvětlit), nýbrž ze zkušeností a názorů Japonců, které divákovi představují.

Japonsko, jak ho neznáme nám konkrétně prezentuje několik zajímavých lidských příběhů. Kromě toho nad ostatními dokumenty vyniká naprosto dech beroucími záběry, z nichž by mohla každičká vteřina dost dobře posloužit jako koukatelná tapeta na plochu. Ani tento snímek se sice nevyhnul několika nepřesnostem a výslovnostním botám (šinkanZen, KjótÓ, MijagawačO, MaikÓ či třeba zkomolení jména Saeko na „Sajko“, přestože se na obrazovce skví obrovský nápis „Saeko“), patří však rozhodně k těm kvalitnějším. My jsme ovšem potvory (a stejně tak vy, co byste zde jinak dělali), a proto samozřejmě musíme vyvrátit i ty nejzanedbatelnější omyly, které se snímek pokusil propašovat do mozku divákova.

„Na východě Asie v jejím nejvýchodnějším koutě se rozkládá krajina, kterou dávné národy nazývaly [nyppon], Země vycházejícího slunce.“

Po poslechu této úvodní věty jsme se těšili na větší masakr, tohle je totiž dezinformace jako vyšitá. Nippon je jedno ze dvou možných čtení znaků označujících Japonsko. Působí poněkud zastaraleji, formálněji a oficiálněji (používá se na známkách, penězích, v dokumentech atd.) než druhá varianta Nihon, nemá však naprosto nic společného s tím, jak tento ostrovní stát nazývaly „dávné národy“, protože si ho v sedmém století vymysleli sami Japonci. Ty „dávné národy“, tedy Číňané, totiž Japonsko nazývali zemí trpaslíků.

„Podle legendy se [japonské ostrovy] zrodily ze slz bohyně.“

Nu, podle kroniky Kodžiki se nejednalo o žádné slzy, nýbrž o slanou vodu, která pak ztuhla do podoby jednoho ostrova, na němž následně proběhl rituál stvoření zbytku japonských ostrovů. Ten už ovšem žádnou vodu neobnášel.

„Na nejsevernějším ostrově Hokkaidó žije nejstarší japonský národ Ainuů.“

Ainuové jsou s nejvyšší pravděpodobností původem lidé, kteří tyto ostrovy obydleli cca 14 000 let př. n. l. Japonci tam přišli nejdříve 900 let př. n. l. a toto původní obyvatelstvo postupně násilně vytlačili až právě na zmiňované Hokkaidó. Více o původu Japonců si můžete počíst v tomto článku.

„Náboženství a tradice Ainuů ovlivňují moderní Japonsko.“

Nikoliv. To, že jsou obě náboženství těsně spjatá s přírodou, ještě neznamená, že jedno vzešlo z druhého. Jak jsme již zmiňovali výše, jedná se o dva zcela rozdílné národy s vlastními zvyky a kulturou. Japonci navíc toto původní obyvatelstvo pronásledovali a potírali jako barbary, což by možná tak nějak nasvědčovalo tomu, že o jejich náboženství zrovna dvakrát nestáli.

„Reiko Nomuraová se ve svých pětasedmdesáti letech věnuje potápění ama.“

Ama je termín označující samotné potápěče či potápěčky. Takhle to trošku vyznívá, jako by se věnovala potápění potápěček.

A to je vše, dámy a pánové, více blbostí tam prostě nebylo.

Velmi křehké vztahy

Snímek divákovi poměrně realisticky představí svět hanamači a nakoukne i do jedné z čajoven, kde sleduje příběh dívky Mari. Odtržená od rodiny a snažící se splnil si svůj (či snad matčin?) sen stát se gejšou, musí přetrpět všechna příkoří, která s sebou přináší tradiční japonská společenská hierarchie. Život, který bychom dnes bez váhání nazvali vstupem do sekty, Mari zvládá jen se slzami v očích. Vykonává neplacenou práci na pozici blízké služce a kontakt s rodinou jí vynahrazuje vidina budoucnosti ve zdobeném kimonu.
„První týden jsem nedokázala myslet na nic jiného než na svoji rodinu. Každý den jsem na ni vzpomínala a plakala. Teď už mi tak zoufale nechybí, ale když na ni pomyslím, začnu zase plakat.“
„Dívky mého věku mají mobilní telefony a ve volném čase se baví se svými přáteli, já musím zůstat v domě. Jen zřídkakdy se dostanu ven. Takže zábava je mi odepřena.“

Jak jste si nejspíš všimli na příkladu náctileté učednice na gejšu, Mari, překlad přímé řeči v tomto dokumentu není zrovna z nejpřirozenějších. Ba řekněme si to upřímně, je podivně spisovný, až strojený:

„Vzpomínáš, jak jsme spolu ve studiu Toyota bojovaly o třetí a čtvrté místo v soutěži? A já jsem tě porazila. Vybavuje se mi ten úžasný pocit, jaký jsem tehdy měla, protože už jsem nad tebou dlouho nezvítězila.“

Závěrečné slovo Japonsku, jak ho neznáme málem pocuchalo pověst. Stejně jako na úvodu se nám autoři snaží vnutit takový ten vzletný obraz dokonalého neposkvrněného Japonska, jakkoliv je to v kontrastu s místy velmi depresivním obsahem samotného snímku. Nicméně když se na snímek podíváme jako na celek, musíme ho opravdu upřímně pochválit.

„V Zemi vycházejícího slunce si mladí mohou zvolit jakoukoliv vytouženou budoucnost a zároveň se učit od starších, kteří s důstojností a úctou oslavují svoji minulost. Je to krajina snů a příležitostí, kde vítají pokrok a zároveň se drží tradičních hodnot. (…) Mistři budoucnosti a strážci minulosti.“

Shrnutí závěrem

Tentokrát jsme vám prostě museli představit hned tři dokumenty, abychom vyvážili pachuť v ústech po té frašce jménem Japonsko, má láska. Na tomto příkladu je jasně vidět, že ne každého s diplomem z japanologie lze nazývat japanologem a ne každý, kdo bez povolení a potají natáčí nahé ženy, je dokumentarista. Tento titul můžeme vřele doporučit tak maximálně na sešlosti s mnoha lidmi a s ještě více litry alkoholu.

Na druhou stranu snímky Japonsko, v říši kontrastů či Japonsko, jak ho neznáme, vám můžeme upřímně doporučit. A to se tedy jen tak nestává!

9 komentářů:

  1. Nééé, já jsem si vinou ČSFD, kde má "Japonsko, má láska" asi 80% a celkem pěkná hodnocení, myslela, že půjde o roztomilý starší film se zábavně zaníceným japanofilem v hlavní roli, a chtěla jsem se na to někdy podívat. Tak ne, no >_>

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale však se právě určitě podívej. Taková věc se musí alespoň jednou za život vidět :D

      Vymazat
    2. Nechceš mrknout na nahé Japonečky a polonahé dětičky? ( ͡° ͜ʖ ͡°)

      Vymazat
  2. Tak to mě po... Ten Vačkář je solidní autista xD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový klenot Univerzity Karlovy. :D

      Vymazat
    2. Možná ještě hůř. Prezentuje se jako jeden z našich předních japanologů a koordinuje japonské televizní štáby, když přijedou něco natáčet do České republiky. :D

      Vymazat
  3. Jak je něco takového u "japanologa" vůbec možné? Nechápu. A byl vůbec v Japonsku někdy předtím, nebo to je něco jako video blog z jeho první návštěvy?

    OdpovědětVymazat

Odebírej emailem

Pravidelní čtenáři