sobota 5. listopadu 2016

Japonská společnost bez obalu a růžových brýlí

Už nějaký ten pátek koketuji s nutkáním sepsat z části faktickou analýzu a z části takové zamyšlení nad fungováním japonské společnosti. Počáteční impuls mi dodala kniha paní Alice Kraemerové (o níž jsem mimochodem zde na blogu sepsal krátkou recenzi), v níž se zabývá japonskými zvyklostmi, etiketou a základními vzorci chování. Kdo mě zná osobně, moc dobře ví, že i přes své japanologické vzdělání mám v některých ohledech vůči Japonsku poměrně střízlivé názory. Když jsem se řečenou publikací pročítal, tak jsem si postupně s tím, jak mě autorka provázela temnými zákoutími tamní společnosti, znovu uvědomoval, proč mě život v Zemi vycházejícího slunce nikdy nelákal. Stručně řečeno se mi totiž příčí japonský způsob myšlení a způsob, jakým ještě stále funguje tamní společnost. V rámci tohoto článku bych se rád rozepsal proč a zároveň rozbil některé mylné představy, jež pravděpodobně o Japonsku a Japoncích máte vy. A jako bonus si můžete prohlédnout i některé z fotek, které jsem tam při své poslední návštěvě pořídil.

Japonská výjimečnost hory a dost možná i atmosféru přenáší

Než se do čehokoliv pustíme, musíme si řádně objasnit jednu věc, jež Japonci zovou „nihondžinron“. To by se dalo zjednodušeně vyložit jako nauka o japonském národu, i když ve výsledku se jedná o soubor studií ze všech možných vědeckých a teoretických kruhů od antropologie přes psychologii až po lingvistiku. A co že je cílem takového extenzivního zkoumání? No přece jakýmkoliv sebekomičtějším způsobem podložit teorii o absolutní výjimečnosti japonské rasy v porovnání se zbytkem známého světa. Zlaté časy této „vědy“ už samozřejmě pominuly, jakmile se od svého tehdejšího císaře Hirohita v rámci jeho kapitulační řeči Japonci dozvěděli, že on popravdě není žádný bůh, jak se to o vládcích Země vycházejícího slunce do té doby proslýchalo. Poněkud znepokojující je ovšem fakt, že se s tímto termínem byť v jeho nefanatické verzi do jisté míry operuje dodnes.

Nihondžinron je možné shrnout do několika základních bodů, které si teď postupně projdeme v českém překladu paní Kraemerové. Upozorňuji vás, že toto jakési „desatero“ nihondžinronu jsem si já ani kdokoliv jiný nijak nepřikreslil. Jak je to psáno, tak je k tomu vesměs přistupováno. Ostatně se jedná o zcela nekritické oficiální shrnutí „nauky o japonském národu“. Její první úsek mluví o unikátnosti na poli samotného původu celé japonské rasy:
Japonský lid, kultura, způsob myšlení, chování, jazyk a další přidružené jevy jsou naprosto jedinečné. Tato jedinečnost pramení z odlišnosti japonské rasy, jež nemá žádné známé příbuznosti s jinou rasou.
Z historie víme, že ostrovní země byla zalidněna ve dvou vlnách, nejdříve se jednalo o předky dnešních Ainu a pravděpodobně i obyvatel ostrova Rjúkjú (zde soudím na základě toho, že oba dva národy mají prakticky shodnou mytologii a některé obyčeje). Ti tam přišli cca 14 000 let př. n. l. přes zamrzlé moře nejspíš ze Severní Ameriky soudě dle jejich rysů, tělesné stavby a jistých shod ve folklóru, které v Japonsku přežily dodnes. Přirozeně se usídlili v teplých a úrodných oblastech, což znamená nejzápadnější ostrov Kjúšú a větší část hlavního Honšú. Tam si následujících několik tisíc let spokojeně žili, lovili, sbírali kořínky, plácali si keramiku a led kolem nich pomalu tál a tál, až se ocitli odříznutí od zbytku světa uprostřed širého moře. Nic však netrvá věčně, a tak i tato jejich idylka musela jednou skončit.


Psal se přibližně rok 300 př. n. l. a životy původního obyvatelstva se měly již nenávratně změnit k horšímu. Na ostrovy totiž začali pomalu ale jistě pronikat předkové dnešních Japonců, kteří je nejdříve vytlačili z Kjúšú a poté jim uzmuli i většinu Honšú s tím, že jim zbyl pouze jeho severní cíp a chladný ostrov Hokkaidó. Nu, a teď přichází ta zábavnější část této hodiny dějepisu. Kdo alespoň přibližně byli tito „protoJaponci“? „Vědci“ původního nihondžinronu by vám jednoznačně odpověděli, že se jednalo o naprosto unikátní, na tomto světě doposud nevídanou rasu, jež údajně nenese žádné příbuznosti s žádným dalším národem. Pojďme se tedy podívat na fakta, jež se propagátorům japonské výjimečnosti tak úplně nehodí do krámu, a sestavme si vlastní teorii.

Nacházíme se cca v roce 300 př. n. l a japonské ostrovy jsou ze všech stran obklíčeny vodní plochou, z východu a jihu Tichým oceánem a ze západu Japonským mořem. Budeme tedy potřebovat loď. A to ne jen tak ledajakou, budeme potřebovat plavidlo, jež je schopné urazit dlouhé vzdálenosti a dokáže si poradit s povětrnostními podmínkami na otevřeném moři. A na postavení něčeho takového to chce kromě prostředků především kulturu natolik vyvinutou, aby se nám výsledná bárka nerozpadla při prvním silnějším poryvu větru či nepotopila pod náporem divočejší vlnky. Z východu jsme určitě nedorazili, tam máme nejblíž Havaj a to je pořádná štreka. Na západě je to už ovšem o poznání plodnější, kousek na severozápad se nachází korejský poloostrov a kus na západ se po celém pobřeží až daleko na jih rozpíná Čína. Ať se dívám, jak se dívám, nedokáži v historických spisech najít žádnou zmínku o tom východoasijském pobřežním národu, který v technické a kulturní pokročilosti konkuroval Číně s Koreou. Mám na mysli ten, o němž se v rámci některých teorií nihondžinronu občas píše jako o rase, jež se vyvinula z unikátního druhu lidoopů. Můžete mi ho pomoci najít? Není přece možné, aby byl hrdý japonský národ sdílející s Číňany a Korejci tělesné rysy a mluvící jazykem, jež má strukturou velice blízko ke korejštině, spřízněn s… Číňany či Korejci! Taková drzost! Předkové Japonců připluli na Kjúšú s naprosto unikátními bronzovými výrobky v čínském stylu, přivezli si s sebou zcela unikátní čínskou techniku pěstování rýže a samozřejmě úplně unikátně po čínském vzoru začali sami ten kov zpracovávat.

Nutno podotknout, že někteří troufalejší (čti: ožralí na šrot) teoretikové hovoří i o tom, že Japonci jsou popravdě mimozemšťané. Nu, pokud to by byla pravda, tak by Američani zrudli vztekem, neboť by to znamenalo, že Číňané úspěšně kolonizovali vesmír již před počátkem našeho letopočtu.


Což nás ovšem přivádí znovu na začátek: Odkud se nám tak ti Japonci mohli vyloupnout? Těžko říct, kupříkladu japonské Národní vědecké muzeum mezi lety 1996 až 1999 srovnávalo lidské ostatky z Fukuoky a Jamaguči s ostatky nalezenými v čínské pobřežní provincii Ťiang-su a výsledky ukázaly poměrně velkou shodu. Na druhou stranu se v posledních letech začalo proslýchat, že japonská císařská rodina má popravdě svůj původ v Koreji, což bohům žel nikdo ještě pár desítek let nepotvrdí ani nevyvrátí, neboť do starých mohyl, kam byli vládci pochováváni, japonská vláda logicky nikoho nepustí. Jedna věc je však jistá na celých 100 %. Japonci prokazatelně nejsou žádná výjimečná rasa bez známých příbuzností. Jedná se buď o blízké příbuzné Korejců, Číňanů či obyvatel přilehlých ostrovů, kteří však tak jako tak museli být pod přímým vlivem čínské kultury. Takže první bod úspěšně vyvrácen. Pokud však bude kdokoliv mít jakoukoliv námitku, připomínku či pouhé doplnění, dejte mi určitě vědět. My se teď již přesuneme k poněkud odpočinkovému bodu nihondžinronu.
Charakteristiky Japonců zůstávají v základu stejné po celou dobu historii tohoto národa od prehistorických dob. Tato izolace vznikla zvláštními okolnostmi života v ostrovní zemi odříznuté od kontinentálních vlivů bez nekonečného míšení různých kmenů a kultur. Ostrovní země má také svoje zvláštní klima, jež se vyznačuje čtyřmi ročními dobami, které ovlivňují myšlení a chování Japonců. Proto je povaha lidí v Japonsku vlastně jakousi projekcí samotné přírody.
Tento bod stručně řečeno roztomilý. Na jednu stranu sice může být pravda, že si jako rasa udrželi více či méně stejné charakteristiky minimálně po dobu svého pobytu na japonských ostrovech, ale s tou prehistorií bych se už tolik neoháněl a na tu kulturu také zrovna dvakrát neupozorňoval. Budeme-li totiž vycházet z výše nastíněné teorie o původu dnešního japonského národa, je to právě kultura a v návaznosti na to i struktura společnosti, která Japonce „usvědčuje“ ze spřízněnosti s jedním z pevninských národů. Japonci až podezřele snadno a bez odporu přijímali všechny čínské vlivy. To lze říci poměrně s jistotou, neboť zkazky o agresivních mezikulturních střetech by se pravděpodobně zachovaly ve starých čínských kronikách, v nichž nalézáme i první prokazatelné zmínky o japonském státu. Národy se stejným kulturním pozadím jsou jednoduše řečeno vzájemně mnohem přístupnější velkým změnám ze strany svých „kolegů“.

V návaznosti na kulturu bych chtěl nadhodit ještě jednu troufalou myšlenku, podle níž by se potenciálně dal zúžit počet míst, odkud mohli předkové dnešních Japonců vzejít. Osobně si myslím, že alespoň část odpovědi na tuto otázku by bylo možné odhalit při bližším pohledu na mytologii a folklór východoasijských národů. Mytologie po celém světě si sice v zásadě drží stejnou strukturu, ale dle podobnosti v rámci detailů lze spekulovat o jisté příbuznosti. Mozek si totiž nikdy nemůže vymyslet něco z ničeho, jinými slovy lidská fantazie je sice bezbřehá, ovšem potřebuje vždy něco, od čeho se může takříkajíc odpíchnout. Kupříkladu mytologie dnešních evropských národů jsou poměrně zajímavé tím, že ve všech se vyskytují nějací obři. A co se týče severské a řecké, tak to nebyli jen tak ledajací obři. Titáni i ledoví obři chodili v obou mytologiích po zemi jako první, to oni byli vládci všeho. To ale jen do té doby, kdy se na scéně objevila „lidská“ božstva, která převzala moc a začala obry nelítostně potírat. Podařilo-li by se najít nějaké podobné shody i ve východní Asii, hned by se přesný původ Japonců určoval lépe. O žádném podobně zaměřeném výzkumu jsem zatím bohům žel neslyšel.


Japonci jsou homogenní jako národ, rasa, nebo etnická společnost.
Tohle je naopak absolutní volovina, která se dá vyvrátit velice lehko. Již od počátků japonského státu je možné z různých spisů a kronik doložit především obrovské množství Korejců, kteří do Japonska přicházeli například zúročit své řemeslné dovednosti. Ve výsledku je dnešní obyvatelstvo taková směska původních Ainu, Japonců, Číňanů a Korejců. A tím seznam národů, které přispěly do japonského genofondu, dozajista zdaleka nekončí.
Japonština obsahuje slova i fráze, jež nelze adekvátně přeložit do jiného jazyka. Japonský jazyk má naprosto jedinečnou strukturu; jak slovní zásoba, tak větná skladba ovlivňují myšlení Japonců natolik, že tomu není rovno v jiných jazycích. Japonská psychologie je také ovlivněna jazykem a závislá na přáních a touhách, které následně ovlivňují mezilidské vztahy, kde nejsou jasně definované hranice mezi individualitou a skupinou, aby se individuum mohlo identifikovat se skupinou.
Tady máte černé na bílém, že funsubeři vlastně nemohou za nepřekládání honorifik či rovnou celých slovíček. Pouze se snaží plnit sny japonských „nácků“, kteří ve své deziluzi a jazykové nevzdělanosti povyšují japonštinu na něco, co bychom měli pomalu tesat do zlata. Obzvláště komické je rozplývání se nad jedinečnou strukturou, protože na chlup stejně se „staví“ věta v latině. Schválně si to najděte, i japonský lingvista Minoru Watanabe latinu hojně využívá, když chce ten svůj „klenot“ mezi jazyky s něčím srovnat. Chudáci nakonec ani netušili, že do nebes omylem nevynášeli jenom sebe.

Co se týče „nepřeložitelných“ frází, tak ty existují doslova všude, nelze je přisoudit pouze jednomu jedinému národu. Přece jenom každý jazyk je živý a vyvíjí se svojí vlastní cestou. Zajímavější je tady však ta zmínka o japonské psychologii, kterou bych s dovolením použil jako jakýsi oslí můstek k závěrečné části mého pojednání. Stručně řečeno japonská společnost zamrzla kdesi ve středověku a ne a ne roztát.

Záhada ztráty porodnosti, kontaktu s realitou a lidských životů

Nihondžinron necháváme za sebou a místo toho si nakonec vezmeme na paškál takový základní soubor „ctností“, které z Japonce dělá správného Japonce. Víceméně tedy ještě mnohem horší věc, než je „nauka o japonské výjimečnosti“, jež je hojně odsuzována i samotnými Japonci za přehnanost a jakousi fanatičnost. Oproti tomu struktuře společnosti založené na čínském konfucianismu a myšlence udržování absolutní „harmonie“ za každou cenu se přílišné kritice nedostává. Což je celkem škoda, protože pak by se tamní média nemusela pořád tak strojeně divit, proč se mladí nechtějí množit a proč jich tolik skáče pod vlak. Ano ano, všichni samozřejmě víme, že za to mohou hry, komiksy a kreslené seriály, ale stejně se pojďme podívat, co za to dle mého skromného názoru může doopravdy.

Ona to zas taková věda upřímně není. S dostatkem informací by k podobnému závěru došel téměř libovolný člověk. Japonská společnost je již od svých více či méně oficiálních začátků v 6. století našeho letopočtu stavěná jako jeden obrovský úl. Respektive ještě k tomu takový pyramidový úl, neboť oproti tomu obyčejnému, kde máme vlastně jen nějaké tři „společenské třídy“, začíná ten japonský u císaře a pak postupně klesá dolů až k lidem mimo společenský žebříček. Krom toho to vypadá asi tak, že každý je něčí podřízený, ale zároveň i něčí nadřízený. Konfucianismus totiž káže absolutní poslušnost a úctu nejen k šéfům v zaměstnání, nýbrž i „šéfům“ v rodině, tedy rodičům i třebas starším sourozencům. Na druhou stranu by pak měl mít ideálně jistotu důstojného zacházení, relativní svobody a v práci možnost kariérního růstu. V dnešní době už by to pravděpodobně konfucianismem nazval jen málokterý Japonec, především jedná-li se o mladší generaci. Tamní společnost je však tímto myšlenkovým směrem stále nevědomky nalinkovaná, což se odráží nejen v nejasném způsobu chování, ale také jazyce, který je uzpůsoben tak, aby byl v určitých situacích co možná nejvíce nejasný. Jak jsem totiž již zmínil výše, harmonie a nekonfliktnost je vedle úcty dalším základním kamenem japonské společnosti a přímočarost by přeci mohla někoho urazit.


Na první pohled je to strašně fajn věc. Lidé se tolik nebouří, když jsou každý jednou z cihel stejné zdi a „v lati“ udržují navzájem jeden druhého bez nějakých větších zásahů shora. Nejedná-li se však o příklad z vakua, je to také hlavní důvod, proč to zase tak fajn není. Dokud bylo Japonsko uzavřeno ve své vlastní izolované bublině, fungoval tenhle systém jedna báseň. Problém však nastává ve chvíli, kdy si to jako stát neumíte obšancovat jako Severní Korea a vaše obyvatelstvo najednou získá přístup k internetům a všeobecně vnějším kulturním vlivům. To pak ten váš dril přestává být tak efektivní a začnete mít problémy s výrobou těch správných a rovnoměrných cihel. A to je větší problém, než byste původně čekali, protože to neznamená jen zanedbatelně slabší zeď, ale také strašně moc individualistických cihel, které se v tom lepším případě dobrovolně odeberou do cihlového nebe, v tom horším pak začnou dávat „negativní“ příklad zbytku vaší zdi. Jestli si myslíte, že tady v České republice se na lidi na volné noze někdy kouká skrz prsty, tak to si ani nedokážete představit, jakou reputaci měli minimálně zpočátku japonští freeteři (z anglického spojení freelance writer). To bylo totiž něco nevídaného, aby se taková nepovedená cihla ještě svým defektem pyšnila a poškozovala pracovní morálku trubcům robotujícím v našem úlu!

Čímž se konečně dostáváme k jádru pudla, tedy příčině přestárlé populace a nechuti k plození dalších generací. Potažmo k mé skromné hypotéze, aby mě někdo snad nenařkl z toho, že se někoho snažím cíleně mystifikovat. Zkusíme se teď na okamžik vžít do mladého, perspektivního člena japonské společnosti. Jen co se dostane ze školky, je vhozen nejen do víru absolutně neefektivního školního drilu, ale zároveň i do zkostnatělého společenského systému. Z jedné strany je po něm požadováno zahlcovat svůj mozek stále větším a větším množstvím informací, z druhé je mu do hlavy nenápadně vtloukáno, že zájmy skupiny jsou nade vše. Ničí mozková kapacita není nekonečná, každý máme svůj limit, a tak i náš – teď již, řekněme, 13letý – mladý muž narazil na ten svůj. Je frustrovaný z toho, že nestíhá ve škole, potenciálně nemá příliš mnoho přátel a v nejhorším případě je i obětí pověstné japonské šikany, která vlastně oficiálně existuje jen v případě, že si buď šikanovaný hodí mašli, nebo agresory v záchvatu zoufalství ubodá kružítkem. Všechny aspekty jeho života mu říkají, aby se na tu realitu vybodnul a šel se schovat do fikčních světů knih a seriálů. To je tedy paradoxně ta lepší varianta, ještě by chudák mohl chytit takzvanou čúnibjó, což je taková specifická „choroba“ postihující děti kolem 13 let. Stručně se řečeno je to zároveň eufemismus a ve stejnou chvíli i pejorativní označení pro jedince neschopné rozlišit hranici mezi fantazií a realitou. To už by vás někdo musel jó zlomit, abyste se dopracovali k něčemu takovému. Leč v Japonsku se dějí i takové věci, což o tamních, byť pomalu se zlepšujících poměrech leccos vypovídá.


Na okamžik si teď představme, že náš figurant popravdě školou prošel více či méně bez újmy na psychickém zdraví, stanul na prahu světa dospělých a nastoupil do své první práce. Jak jinak než do kanceláře, která se v mnoha ohledech překvapivě skoro vůbec neliší od japonského školního prostředí. Jen místo učitelů máte vedoucího, jinak je to to samé v bledě modrém, akorát vás tam drží pracovní doba a „pracovní morálka“ mnohem déle. Pracovní morálkou se mimochodem myslí povinné tahy po hospodách, jež mají údajně utužovat vztahy mezi kolegy. Z nějakého důvodu je tento nevkusný zvyk rozšířený snad po celé východní Asii.

Takže shrneme-li si to, nemalé procento mladých lidí unikne do světa fantazie ještě na škole. Z těch odolnějších se následně z donucení stanou buď workoholici, nebo alkoholici. Či také potenciální sebevrazi, bez problémů přežijí jen ti, jimž se podaří dokonale potlačit svoji individualitu a ztotožní se s mentalitou úlu. A dokud se tahle mentalita nepodaří úplně porazit, tak se státníci mohou divit, proč se jejich unikátní a výjimečná rasa poměrně rychle žene do záhuby.

Slovo závěrem aneb Všechny vtipné narážky mi už došly

Doufám, že vás tento zdlouhavý průvodce japonskou výjimečností neunudil k smrti, i když si upřímně myslím, že až sem se dostal pouze málokdo. Abych to tedy zbytečně nenatahoval, rád bych řekl pouze tolik, že Japonsko stejně jako jakákoliv jiná země není výjimečná v pravém slova smyslu. Je to prostě jeden z dalších obyčejných států, jenž má svoji unikátní řadu problémů, které si nehodlá přiznat. Takže vás snažně prosím, neglorifikujte Zemi vycházejícího slunce, jenom tím živíte ego tamních ultrapravičáků.

Nakonec znovu raději upozorňuji, že se jedná pouze o mé teorie, které jsou vystavěné na dlouhodobém sledování japonské společnosti. Diskuse je samozřejmě více než vítaná.

Za korektury a úpravu fotek děkuji své drahé Ely

14 komentářů:

  1. Velmi dobře se to čte, určitě si najdu i další články, než budu moct smysluplně komentovat k tématu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mnohokrát, jsem rád, že se líbilo. :)
      K tomu mohu kdyžtak doporučit tu publikaci od paní Kraemerové, na níž jsem zde nedávno sepsal recenzi.

      Vymazat
  2. Pěkný článek, já mám na věc podobný názor.

    OdpovědětVymazat
  3. čtivé, vtipné, né tak dlouhé, jak jsem očekával po přečtení úvodu. osobně se o tohle téma okrajově zajímám, takže jsem měl jistou představu. jsem rád, že se mi potvrdily i moje vlastní názory.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to původně bylo delší, ale se ženou jsme ta hluchá místa nelítostně eliminovali, aby se to četlo lépe. A jsem rád, že se nám to podařilo. :)

      Vymazat
  4. Naprosto souhlasim, navic se to krasne cetlo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem rád, že jsem se trefil do noty. :)

      Vymazat
  5. >astrakovodoupe
    >i když si upřímně myslím, že až sem se dostal pouze málokdo.

    pochybuju ze to nekdo neprecte cele :D

    jinak clanek super. navic si myslim, ze to bylo docela kratke, snesl bych to i 3x delsi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem opravdu rád, protože různí lidé (jmenovitě třeba hintzu) mě furt straší s tím, že dlouhé články nikdo nečte (i když zrovna ten hintzu si hned nato jde přečíst nějakých 50 odstínů šedi :D).

      Tak až se zase k něčemu dostanu, zkusím si to vzít k srdci. :D

      Vymazat
  6. Ono strašení dlouhými články má i své opodstatnění. Přiznávám se, že jsem si to rozdělila na dvě části, jak jsem byla poslední dny roztěkaná. :D
    Článek je to skvělý, četl se dobře, vyčaroval nejeden úsměv na tváři :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, ono to ostatně bylo dělené na tu historičtější část a pak tu, řekněme... upřímnější. :D
      Jsem rád, že se líbil. Jsem si po sepsání říkal, že by to teoreticky mohlo něco málo dát i studentům, co zrovna probírají ten slavný japonský původ a tak. :D

      Vymazat
  7. Opravdu hezký článek.
    Je pravda, že Japonsko obdivuji, ale je to spíše o obdivu a závisti některých Japonských zvyklostí, které bych tady v ČR taky ráda měla. Bydlet tam na delší dobu a tudíž i pracovat bych tam nechtěla.

    OdpovědětVymazat
  8. O Japoncich toho moc nevim, ale vybavil jsem si citaci z jisteho pojednani. Mozna Vy, jako odbornik z toho dokazete neco vytezit v souvislosti s thematem.

    "After the attack on Pearl Harbour in December 1941, Americans knew they were about to enter a war against a nation, Japan, whose culture they did not understand. So they commissioned one of the great anthropologists of the twentieth century, Ruth Benedict, to explain the Japanese to them, which she did. After the war, she published her ideas in a book, The Chrysanthemum and the Sword. One of her central insights was the difference between shame cultures and guilt cultures. In shame cultures the highest value is honour. In guilt cultures it is righteousness. Shame is feeling bad that we have failed to live up to the expectations others have of us. Guilt is what we feel when we fail to live up to what our own conscience demands of us. Shame is other-directed. Guilt is inner-directed.
    Philosophers, among them Bernard Williams, have pointed out that shame cultures are usually visual. Shame itself has to do with how you appear (or imagine you appear) in other peoples’ eyes. The instinctive reaction to shame is to wish you were invisible, or somewhere else. Guilt, by contrast, is much more internal. You cannot escape it by becoming invisible or being elsewhere. Your conscience accompanies you wherever you go, regardless of whether you are seen by others. Guilt cultures are cultures of the ear, not the eye."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, o té Benedictové jsem četl. Jen bych možná doplnil, že ji takhle zaúkolovali primárně proto, že nebyli absolutně schopni chápat, proč se jim někdy doslova před očima ti Japonci zabíjejí. To je přesně důsledek toho pocitu viny (který přímo vyplývá z toho, že v rámci tamní společnosti je nejvyšší možnou ctností harmonie a hladké mezilidské "vztahy").

      A ještě taková perlička z natáčení. Ona tu Chryzantému a meč dávala dohromady čistě z tiskovin a nahrávek. Do Japonska se sama osobně nedostala.

      Vymazat

Odebírej emailem

Pravidelní čtenáři